Voda

Svatá Helena byla založena na území, jež je součástí rozsáhlé oblasti banátského krasu. Různé typy vápenců vznikaly v teplých mělkých druhohorních mořích kypících životem a ve třetihorách byly z moří vyzdviženy na souš. Během tohoto vyzdvižení (alpsko-himalájská orogeneze, která probíhá dodnes) ale byly také účinkem obrovských geologických sil vápencové bloky polámány. Jak puklinami protékala vsakující se dešťová voda, vápence pomalu rozpouštěla, a dala tak základ četným krasovým jevům. Ty zásadně ovlivňují hospodaření s vodou ve svatohelenské krajině. Jsou to například komíny, jeskyně nebo závrty. Právě závrty (místními obyvateli nazývané dolíky) jsou místy, kde se voda rychle ztrácí a odtéká ze zemského povrchu do nitra vápencového bloku. Krajina krasu je proto poměrně suchá. Na dnech závrtů jsou na druhou stranu jedinečná stanoviště se značnou vododržností, ale také hlubší vrstvou poměrně úrodných půd, které byly z okolí připlaveny povrchovou vodou. Proto lze v závrtech spatřit například políčka, sady nebo zahrádky.

Na omezené vodní zdroje museli zareagovat místní obyvatelé. Pitná voda byla původně dopravována z pramenů a uchovávána v rezervoárech a jako užitková se používala dešťová.